Close
Počet zaměstnanců ve vodním mlýně se řídil jeho velikostí. Obecně platilo, že ve mlýně fungoval složený tým ze stárka, mládka, práška a krajánka, pod vedením majitele, pana otce mlynáře. V chudších mlýnech zastával mlynář veškerou práci sám s pomocí své rodiny. Mimo zaměstnance ve mlýně působili také pracovníci dalších profesí – od strojařů přes pekaře až po tesaře a sekerníky.
Mlynář, tedy majitel nebo nájemce mlýna, představoval klíčovou osobnost celého provozu. Jednalo se o odborně vyučeného řemeslníka, který nesl odpovědnost za chod mlýna i kvalitu zpracování obilí. V menších mlýnech často osobně obsluhoval stroje, zajišťoval samotné mletí a současně vyřizoval obchodní i hospodářské záležitosti. Ve větších provozech se jeho role více soustředila na vedení podniku, obchodní činnost a strategický rozvoj mlýna. Mlynář tak spojoval technickou odbornost, organizační schopnosti i obchodní zkušenosti.
Mlynáři patřili mezi nejváženější a nejvýznamnější osobnosti regionu i místních obcí. Díky své vzdělanosti, zkušenostem a přirozené autoritě bývali často voleni do významných veřejných funkcí, například jako starostové či soudci z lidu. Jejich práce zdaleka nespočívala pouze v samotném mlynářském řemesle – disponovali rozsáhlými znalostmi z oblasti mechaniky, strojírenství, hydrogeologie, hydrodynamiky, chemie i elektrotechniky. Současně ovládali celou řadu praktických dovedností, od řemenářských, tesařských a stolařských prací až po zámečnictví, zednictví či zemědělství. Mlynář tak býval nejen řemeslníkem, ale i technicky zdatným hospodářem a respektovaným odborníkem své doby.
Postavení i význam mlynáře často odrážela samotná označení, která mezi sebou používali jeho kolegové i místní obyvatelé. Pojmenování vycházela především z velikosti mlýna a síly vodního zdroje, od významnějších velkovodských mlynářů, přes malovodské, potočníky, až po tzv. žabaře, žabaři na nebeském či drcálníky, jejichž mlýny stály na malých potocích nebo jen občasných vodních strouhách. Tato lidová označení zároveň dokládají úzké propojení mlynářského řemesla s charakterem krajiny i místní tradicí.
Mlynáři byli po staletí sdružováni v ceších, které určovaly pravidla řemesla i odbornou úroveň jeho členů. Po zrušení cechů v roce 1859 a následném prohlášení mlynářství za svobodnou živnost v roce 1883 mohl tuto činnost vykonávat prakticky kdokoliv, a to i bez potřebných znalostí či zkušeností. Tento krok se výrazně podepsal na postupném úpadku českého mlynářství. Teprve v roce 1931 bylo mlynářství znovu uznáno jako řemeslná živnost, čímž se obnovil důraz na odbornost a kvalitu. Zkušení mlynáři se následně sdružovali do mlynářských společenstev. V pozdějších obdobích však byli jako představitelé drobného podnikání a maloburžoazie často vystaveni perzekuci.
Mlynářské řemeslo bylo nejen náročné, ale často také velmi nebezpečné. Práci provázely vážné úrazy, mnohdy s trvalými následky. Dlouhodobý pobyt v prašném a hlučném prostředí způsoboval zdravotní potíže, zejména onemocnění plic a ztrátu sluchu. Náročné pracovní podmínky, vlhko, chlad i fyzická zátěž se navíc často podepisovaly na kloubech, páteři a celkovém zdravotním stavu mlynářů.
Současné mlynářství klade důraz především na vysokou odbornost pracovníků a schopnost řídit moderní, plně automatizované mlecí procesy prostřednictvím výpočetní techniky. Tradiční řemeslo se tak postupně proměnilo v technologicky vyspělý obor vyžadující preciznost, technické znalosti i práci s moderními systémy.
Zkušený a vyučený mlynář, který zastával důležitou roli při řízení provozu mlýna. Odpovídal především za obchodní a organizační záležitosti. Přebíral obilí od zákazníků, domlouval požadované druhy mouky a následně zajišťoval jejich vážení i vydávání. Díky svým zkušenostem a odpovědnosti patřil mezi klíčové osoby každého mlýnského provozu.
Cesta k titulu mlynářského mistra byla náročná a vyžadovala nejen odborné znalosti, ale i praktickou zručnost. Uchazeč musel složit zkoušku z mletí, stavby mlýna a před zkušební komisí předvést takzvaný mistrovský kus, např. zhotovení vodního či palečného kola, hřídele, pastorku nebo osazení mlýnského kamene. Součástí podmínek bylo také doložení zkušeností získaných na vandru (putování za prací od mlýna k mlýnu). O průběhu zkoušek však ne vždy rozhodovala pouze odbornost. Majetnější uchazeči si často dokázali podmínky usnadnit, zatímco chudí bývali komisí podrobováni mnohem přísnějšímu posuzování.
Pokud byl stárek ženatý, měl zpravidla přímo ve mlýně vyhrazen vlastní byt, který mu umožňoval být neustále v blízkosti provozu i každodenního chodu hospodářství.
Vyučený mlynářský tovaryš, který ovládal základní i pokročilé mlynářské dovednosti.
V menších mlýnech působil jako najímaný pracovník, který chodil ode mlýna ke mlýnu a střídal se mezi jednotlivými provozy. Ke střídání docházelo převážně na svátek sv. Štěpána (26. prosince). Službu nesměl mlynáři vypovědět, dokud nebylo dokončeno společné dílo. Před odchodem na další mlýn musel uvést svěřené zařízení do bezvadného stavu. Ve větších mlýnech byl již stálým zaměstnancem s pravidelným platem. Samostatně obsluhoval mlecí stroje, a právě na jeho práci často závisela výsledná kvalita vyráběné mouky.
V pekařské mlýnici byl mládek označován jako šejdíř. Mimo mlecí stroje obsluhoval také stoupu a říkalo se mu stupař.
Mlynářský učeň, kterého stárek spolu s panem otcem zasvěcoval do všech tajů mlynářského řemesla. Zároveň museli dohlížet na to, aby nebyl v nestřežených chvílích zneužíván mládky a ostatními zaměstnanci mlýna k pracím nesouvisejícím s mlynářstvím, např. k pochůzkám či obstarávání jejich osobních potřeb (často i pro pivo). Jeho hlavní povinností bylo udržovat čistotu: ometat moučný prach ze všech mlýnských zařízení i podlah, které musely být udržovány tak čisté, aby se z nich dalo jíst. To bylo důležité nejen z hlediska hygieny, ale především jako prevence požáru.
Po vyučení musel prášek složit tovaryšskou zkoušku. Tu absolvoval u zkušebního mistra v jiném mlýně. Po jejím úspěšném zvládnutí se z něj stal tovaryš. Ve většině případů však již byla tato pozice v jeho domovském mlýně obsazena mládkem, a tak se vydával na vandr (na zkušenou) od mlýna k mlýnu. Zde si hledal dočasné zaměstnání a vypomáhal za nestálou mzdu. Tato praxe byla běžná zejména v menších mlýnech, kde pracovní síla kolísala podle sezóny. Pokud byl tovaryš šikovný a pracovitý, mohl si časem zajistit stálé místo mládka. Někteří však dávali přednost volnému putování a zůstávali takzvanými svobodnými krajánky.
Mlynářský pomocník bez stálého zaměstnání, který putoval od mlýna k mlýnu. V každém mlýně byl vítaným hostem, protože přinášel čerstvé zprávy z kraje – od politiky přes místní události a svatby až po změny v hospodaření či nové technologie, které si jednotliví mlynáři pořizovali. Často také zprostředkovával kontakty, sňatky či obchodní příležitosti, např. prodej zařízení nebo nemovitostí.
Na základě svých zkušeností a znalostí mlynářských zvyklostí se uměl rychle zapojit do práce. Bez dlouhého zaučování vypomáhal při manipulaci i údržbě, často i se sekernickými pracemi. Za svou službu dostával stravu, nocleh a skromnou odměnu. Spával s chasou v šalandě (společné světnici pro čeleď), případně ve stodole či venku. Pokud kouřil, musel na noc odevzdávat fajfku a tabák kvůli požární bezpečnosti. Na jednom místě zůstával jen po dobu pracovní činnosti, obvykle pár dní, ale někdy i týdny či měsíce. Někteří krajánci se vraceli na stejná místa pravidelně, takže mlynáři s jejich příchodem předem počítali a podle povahy člověka jim svěřovali i náročnější úkoly, včetně nočního mletí.
Krajánci většinou putovali podél vodního toku po směru proudění. Někteří se naopak vydávali proti němu a s nadsázkou říkávali, že „po vodě plave kdejakej póvl“. Většinou šlo o svobodné muže nebo vdovce, kteří putovali krajem až do pozdního věku, dokud jim to fyzická kondice dovolovala.
Typickým poznávacím znamením krajánků byla placatá čepice, vak na osobní potřeby a deka pečlivě svinutá do ruličky, zavěšená na řemínku u pasu. Často šetřili obuv tak, že nosili boty svázané za tkaničky přes rameno a krajinou procházeli i naboso. Krajánci tak představovali svobodný, putovní prvek mlynářského světa, který postupně mizel s proměnou doby. Poslední z nich se na našem území toulali ještě kolem roku 1955.
Odborník na práci se dřevem. Zejména na technické dřevěné konstrukce a strojní zařízení. Ve mlýnech působil buď jako stálý zaměstnanec, nebo byl smluvně najímán k realizaci konkrétních staveb a větších oprav. Někteří sekerníci patřili mezi vyhlášené odborníky, kteří ovládali i výpočty výkonů a převodů. Dokázali zhotovit vodní i ozubená kola, řemenice a kompletní dřevěná strojní zařízení menších mlýnů, a výrazně tak přispívali k jejich funkčnosti i rozvoji.
Většina menších mlýnů měla navíc zkušeného stárka nebo mládka, který si dokázal na poměrně dobré řemeslné úrovni poradit i se složitějšími opravami. Tato všestranná zručnost byla typická pro lidi „od vody“, zejména pro ty, kteří žili na samotách, kde byla soběstačnost nutností a řemeslné dovednosti součástí každodenního života.
Sekernické řemeslo v původní podobě se dochovalo i do současnosti, byť již jen v omezené míře díky několika nadšencům, kteří udržují tradiční postupy a dovednosti při životě.
Ing. Zdeněk Souhrada
zdenek.souhrada@mlynsrlin.cz
Mlynář v Srlínském mlýně
