Close
Tradiční mlýny, kdysi nepostradatelné pilíře venkovských komunit, postupně zmizely z evropské krajiny. Jejich úpadek nebyl náhodný, ale výsledkem komplexního působení politických, technologických, ekonomických a environmentálních faktorů. Tato analýza odhaluje klíčové příčiny zániku mlýnů a jeho dopady na společnost i krajinu.
Nejmasivnější úder přišel po roce 1948 s nástupem komunistického režimu v Československu. Podle archivních údajů bylo mezi lety 1935–1989 zrušeno 6 198 mlýnů, přičemž vrchol likvidace nastal právě po únoru 1948. Námezdní mlýny byly znárodňovány, strojní zařízení demontováno a budovy přeměněny na sklady JZD. Mlynáři, označovaní za „kulaky“, čelili perzekuci – byli vylučováni ze společenského života, omezováni v přístupu ke zdravotní péči a zdrojům. Státní politika násilné kolektivizace zemědělství znemožnila soukromé mletí – 90 % obilí směly zpracovávat pouze státní podniky.
Průmyslová revoluce 19. století zahájila postupnou náhradu vodních kol:
Pouze 2–3 % historických mlýnů se dochovalo v provozuschopném stavu. Příkladem úspěšné obnovy je Čeňkova pila na Šumavě, přestavěná na elektrárnu, nebo Hoslovický mlýn – nejstarší fungující vodní mlýn v Čechách. Moderní trendy v udržitelné energetice však oživují zájem o malé vodní elektrárny, částečně navazující na tradiční mlýnská díla.
Zánik mlýnů představuje varovný příklad, jak politické ideologie a technokratické plánování mohou nenávratně poškodit kulturní dědictví. Jejich trosky v krajině dodnes připomínají křehkou rovnováhu mezi pokrokem a tradicí.
Ing. Zdeněk Souhrada
zdenek.souhrada@mlynsrlin.cz
Mlynář v Srlínském mlýně
