Close
V předešlém článku „Zánik mlýnů: Příčiny a důsledky“ jsme nastínili komplexní problematiku úpadku tradičních vodních mlýnů v Československu. Nyní se hlouběji ponoříme do jednoho z klíčových faktorů tohoto procesu – cílené ekonomické likvidace ze strany komunistického režimu. Tato kapitola odkrývá konkrétní politické nástroje a sociální perzekuce, které během čtyř dekád socialismu systematicky ničily staletou tradici mlynářství. Zjistíme, že za zánikem mlýnů nestála jen technologická zastaralost, ale především promyšlená strategie totalitního státu.
Po únoru 1948 se mlýny staly terčem systematické likvidace v rámci kolektivizace zemědělství. Státní plánovači považovali soukromé mlynáře za překážku pro centralizovanou kontrolu nad výrobou potravin. Již v roce 1949 začalo masivní znárodňování: „Z 2 356 mlýnů fungujících v roce 1948 jich do roku 1953 zůstalo v soukromých rukou pouhých 12 %“. Zbylé provozy přešly pod národní podniky, které je buď uzavřely, nebo přeměnily na sklady. Ekonomický tlak se projevil i formou absurdních kvót. Zemědělci museli odevzdávat státu až 90 % úrody obilí, což znemožnilo soukromé mletí. Mlynáři, kteří se odmítali podřídit, byli označeni za „vesnické boháče“ (kulaky) a čelili brutální perzekuci.
Režim mlynáře trestal nejen zabavením majetku, ale i sociálním vyloučením. Byli vylučováni z Jednotných zemědělských družstev (JZD), jejich děti nesměly studovat a rodiny ztrácely přístup k lékařské péči. Nejhorší osud čekal ty, kteří se aktivně bránili – až 38 % perzekvovaných mlynářů bylo násilně zařazeno do Pomocných technických praporů (PTP), vojenských jednotek určených k „převýchově“ politicky nespolehlivých osob. Muži jako Josef Novák z mlýna u Třeboně, František Váňa z Vodňan nebo Vladimír Souhrada ze Srlína museli pracovat v uranových dolech, na stavbách přehrad nebo v lesních lágrech, často stovky kilometrů od domova. Tato strategie měla dvojí cíl: fyzicky odstranit odborníky ze svého prostředí a zároveň zastrašit ostatní.
Ekonomické důsledky byly nevratné. Zatímco v roce 1937 zpracovávaly malé mlýny 62 % obilí, v roce 1960 to byly už jen 3 %. Centrální mlýny sovětského typu, jako byl gigant v Hrušovanech u Brna, sice zvýšily kapacitu, ale zničily lokální trhy. Venkov přišel nejen o pracovní místa, ale i o přirozená centra obchodu – mlýny totiž fungovaly jako prodejny mouky, místa výměny zpráv i zprostředkovatelny zemědělských služeb.
Zánik tisíců mlýnů tak nebyl jen otázkou ekonomické efektivity, ale především politického rozhodnutí vymazat soukromé podnikání a rozbít venkovské komunity. Ačkoli některé mlýny dnes slouží jako muzea, většina zmizela spolu s generacemi mlynářů, jejichž znalosti a dovednosti už nikdo neobnovil.
Ing. Zdeněk Souhrada
zdenek.souhrada@mlynsrlin.cz
Mlynář v Srlínském mlýně
