Close
Kapitola devátá knihy „Za osudy klapajících perliček“ se věnuje technickému vývoji Srlínského mlýna. Sleduje proměny jeho strojního zařízení od konce 19. století, postupnou modernizaci mletí i zásahy, které mlýn poznamenaly. Zároveň ukazuje, jak se mlýn dokázal přizpůsobit novým podmínkám a našel další smysl své existence. Příběh techniky se zde přirozeně prolíná s příběhem lidí, kteří se o mlýn starají.
Na konci roku 1899 byl pro Srlínský mlýn vypracován plán na nové strojní vybavení od továrny B. Říhy z Plzně. Mlýn byl následně osazen moderními válcovými stolicemi na mletí pšenice a žita, doplněnými o kamennou stolici na šrotování. Součástí zařízení byly také vysévače a trier na čištění obilí. Díky těmto úpravám se zvýšila kapacita i efektivita provozu. Přesto zůstával mlýn prostorově omezený a některé práce, například míchání mouky, se stále prováděly ručně.
Po nuceném ukončení mletí se mlýn postupně proměnil v místo výroby elektrické energie. V 70. letech bylo obnoveno vodní kolo na horní vodu, které sloužilo alespoň k základnímu osvětlení objektu. Zásadní změna však přišla na počátku 90. let, kdy Ing. Zdeněk Souhrada instaloval vodní turbíny. Ty umožnily vyrábět elektřinu nejen pro vlastní potřebu, ale i dodávat přebytky do sítě. Mlýn tak vstoupil do nové etapy, v níž voda zůstává jeho hnací silou, i když už v jiné podobě než dříve.
Ing. Zdeněk Souhrada
zdenek.souhrada@mlynsrlin.cz
Mlynář v Srlínském mlýně
