Vodní kolo na horní vodu korečkové sloužilo k pohánění strojů v mlýnici Srlínského mlýna. Dnes je u mlýna obnovováno především pro zachování kulturního dědictví a historického rázu objektu mlýna.
Výroba mouky je postupný a pečlivě řízený proces, který začíná už výběrem a čištěním obilí. Zrno se zpracovává v několika krocích, aby se získala co nejkvalitnější mouka. Každá fáze mletí i třídění přitom zásadně ovlivňuje výslednou kvalitu mouky, krupice i otrub.
V průběhu let se říkalo mlýn všem stavbám, tedy zařízením, které byly poháněny vodním kolem. Jednotlivým provozovnám se běžně říkalo mlýny, které se dále dělily dle konkrétní funkce, činnosti. Mlýnů může být mnoho druhů, protože se mletí využívalo jako úprava surovin v mnoha oborech. Další informace o mlýnu přinášíme v následujícím článku.
Kapitola devátá knihy „Za osudy klapajících perliček“ se věnuje technickému vývoji Srlínského mlýna. Sleduje proměny jeho strojního zařízení od konce 19. století, postupnou modernizaci mletí i zásahy, které mlýn poznamenaly. Zároveň ukazuje, jak se mlýn dokázal přizpůsobit novým podmínkám a našel další smysl své existence. Příběh techniky se zde přirozeně prolíná s příběhem lidí, kteří se o mlýn starají.
Jednotlivé kapitoly knihy „Za osudy klapajících perliček“ mapují osudy mlýnů na Strakonicku, Písecku či Sedlčansku. Každý z nich má svůj vlastní příběh, genia loci a rod, který jej po desetiletí udržoval při životě. Mlýny zde nejsou jen stavbami, ale živými svědky proměn společnosti, technického pokroku i lidské práce, jež se z krajiny postupně vytrácí.
Kniha Za osudy klapajících perliček mapuje osudy šestnácti starých mlýnů v malebné krajině jižních a středních Čech. Autorka Jaroslava Pixová v ní propojuje historická fakta se vzpomínkami pamětníků a oživuje tak technickou historii klapajících perliček i pohnuté lidské příběhy jejich majitelů. Ukázku z kapitoly věnované mlýnu v Srlíně přinášíme v následujícím úryvku.
V rámci studia na Technickém lyceu Střední průmyslové školy strojní a stavební v Táboře vypracoval v roce 2011 syn mlynáře (té doby student) Maturitní práci na téma Malá vodní elektrárna Srlín. V publikaci se věnoval vodní energii, vodním elektrárnám, vodnímu mlýnu a malé vodní elektrárně v Srlíně.
Práce ve mlýně se řídila pevně danými zásadami a pravidly. Ty nejvýznamnější shrnuje tzv. mlynářské desatero. Jeho porušení bylo považováno téměř za stejně závažné jako hřích proti Božím přikázáním.
Proč se bez molinologie ztratí vodní mlýny z paměti? Co je molinologie? Čím se zabývá. Co obnáší? Jaké poznatky díky ní získáváme? To se dozvíte v následujícím článku.
Vodní mlýny byly po staletí nedílnou součástí krajiny. Tisíce jich stály podél říček, potoků a náhonů. Tiše a vytrvale mlely obilí, pilovaly dřevo, lisovaly olej. Jen málokdo ale ví, že existuje obor, který se mlýnům věnuje vědecky, soustavně a do hloubky. Říká se mu molinologie.
Historie, funkce a význam spádové oblasti vodních mlýnů, která určuje rozsah vlivu daného mlýna na okolní krajinu a ekonomiku. V rámci tohoto prostoru sedláci přiváželi obilí k mletí, a tím vznikal přirozený okruh, který byl vodním mlýnem obsluhován. Vodní mlýny se historicky staly klíčovým prvkem zemědělské infrastruktury. Jejich spádová oblast, tedy vzdálenost, kterou museli sedláci překonat, aby se dostali k mlýnu, měla rozhodující vliv na vývoj venkovských společenství.
Jak fungoval obchod mezi mlynářem a hospodářem na českém venkově?
Vodní mlýn byl po staletí místem, kde se křížila technika s tradicí, lidská práce s přírodní energií a vzájemná důvěra s poctivostí. Pro obyvatele vesnice nešlo jen o to, kde se semele obilí. Mlýn byl společenským i hospodářským uzlem, kde měl každý svůj pravidelný důvod se zastavit, domluvit zakázku a odvést si mouku pro každodenní pečení chleba.
