Close
Kolektivizace zemědělství v zemích východního bloku po druhé světové válce dramaticky změnila tvář venkova a hluboce zasáhla do tradičních řemesel, včetně mlynářství. Tato reportáž srovnává dopady komunistických režimů na mlýny a mlynáře v Československu, Polsku, Maďarsku a dalších státech pod sovětským vlivem. Odhaluje podobnosti i rozdíly v přístupu jednotlivých zemí k tomuto odvětví a ukazuje, jak politická rozhodnutí ovlivnila nejen životy jednotlivců, ale i celou strukturu zemědělské výroby.
V Československu začala kolektivizace zemědělství v roce 1949, kdy komunistická strana zahájila zakládání Jednotných zemědělských družstev (JZD). Podobně jako v jiných zemích východního bloku, i zde byl proces doprovázen násilným vyvlastňováním a perzekucí tzv. kulaků. Mlýny, jako klíčové prvky zemědělské infrastruktury, byly jedním z hlavních cílů znárodňování.
V Polsku byl proces kolektivizace méně úspěšný než v jiných zemích bloku. Do roku 1956 bylo kolektivizováno pouze 10% zemědělské půdy, což bylo výrazně méně než v sousedních státech. Tato skutečnost měla vliv i na osud mlýnů, z nichž mnohé zůstaly v soukromých rukou déle než v jiných zemích.
Znárodnění mlýnů vedlo k dramatickému úpadku mlynářského řemesla. V Československu byly mnohé menší mlýny uzavřeny ve prospěch větších, centralizovaných provozů. Podobný osud potkal mlýny i v dalších zemích východního bloku, kde režimy upřednostňovaly průmyslovou velkovýrobu před tradičními metodami.
V Maďarsku, podobně jako v jiných zemích, byli mlynáři často označováni za „třídní nepřátele“ a čelili perzekuci. Mnozí byli nuceni opustit své domovy a byli přesídleni do jiných částí země, kde pracovali v továrnách nebo na státních statcích.
Komunistické režimy ve východním bloku zaváděly systém centrálního plánování, který měl zásadní vliv na fungování mlýnů. V Československu, stejně jako v ostatních zemích, byly stanoveny kvóty pro produkci mouky a dalších mlýnských výrobků, často bez ohledu na reálné možnosti a potřeby.
Tento systém vedl k neefektivitě a plýtvání. V mnoha případech byly mlýny nuceny zpracovávat obilí nízké kvality, což se odráželo na kvalitě konečných produktů. Zároveň docházelo k paradoxním situacím, kdy některé regiony trpěly nedostatkem mouky, zatímco jinde se hromadily přebytky.
Komunistické režimy často prezentovaly kolektivizaci a centralizaci mlynářství jako cestu k modernizaci. V některých případech skutečně došlo k technologickému pokroku, zejména ve velkých státních mlýnech. Například v Československu byly některé mlýny vybaveny moderními stroji dovezenými ze Sovětského svazu.
Na druhou stranu, tento proces vedl k zániku mnoha tradičních mlynářských postupů a znalostí. V Polsku, kde kolektivizace byla méně důsledná, se některé tradiční metody udržely déle, což paradoxně přispělo k zachování části mlynářského dědictví.
Mlynáři jako sociální skupina byli v zemích východního bloku často terčem represí. V Československu byli mnozí mlynáři označeni za kulaky a posláni do pracovních táborů nebo nuceni k práci v továrnách. Podobné osudy potkaly mlynáře i v jiných zemích bloku.
V Polsku, díky méně důslednému procesu kolektivizace, některé mlynářské rodiny dokázaly udržet své mlýny v provozu i během komunistického režimu, byť za cenu velkých ústupků a pod přísnou kontrolou státu.
Ing. Zdeněk Souhrada
zdenek.souhrada@mlynsrlin.cz
Mlynář v Srlínském mlýně
