Close
V průběhu let se říkalo mlýn všem stavbám, tedy zařízením, které byly poháněny vodním kolem. Jednotlivým provozovnám se běžně říkalo mlýny, které se dále dělily dle konkrétní funkce, činnosti. Mlýnů může být mnoho druhů, protože se mletí využívalo jako úprava surovin v mnoha oborech. Další informace o mlýnu přinášíme v následujícím článku.
Mlýny s vodním pohonem, vodním kolem byly využívány pro práci v mnoha oborech. Od mlýnů obilních až po mlýny čerpací. Můžeme se setkat s následujícím pojmenováním mlýnů:
Obecně můžeme tvrdit, že mlýn je budova, ve které se nacházejí stroje určené k rozmělňování materiálů.
Mezi historicky nejrozšířenější patří mlýny obilní. To bylo způsobeno značnou zemědělskou výrobou a složitou dopravou na větší vzdálenosti z důvodu nedostatečné dopravní infrastruktury (silnice, železnice, …). Mlýny se nacházely prakticky v každé vesnici u vodního toku s příznivými hydrogeologickými podmínkami a mlynářství je tak považováno za velmi staré řemeslo.
V krajině nebyly vždy ideální hydrogeologické poměry pro mlýny s vodním pohonem. Kde tomu tak nebylo, byl vybudován mlýn větrný nebo soustrojí poháněné zvířecí silou (tzv. žentourem). Tam, kde nemohla být využita zvířecí síla, nastupovala lidská síla a ruční mlýnek.
Obilní mlýny se dělily na námezdní a obchodní.
Námezdní mletí zakázkově zpracovávalo obilí jednotlivým zákazníkům (tzv. mlečům). Původně se mlelo na českém složení výhradně zrní, které si zemědělec do mlýna přivezl v pytlích. Následně si odvážel vlastní mouku. Toto mletí malých zakázek neumožňovaly moderní válcové stroje, proto byl zaveden výměnný způsob mletí. Zemědělec přivezl obilí, mlynář zkontroloval kvalitu a uložil pro mletí do skladu nebo sila. Zemědělci obratem vydával mouku požadovaného druhu z předešlého mletí. Za semletí množství obilí zemědělec mlynáři zaplatil. V minulosti platil zemědělec obilím (12% přivezeného zrní, ze kterého 20% byla daň vrchnosti) a dnes penězi.
Obchodní mletí se řídilo přesnými směrnicemi Čs. obilní společnosti s ustanovením Čs. mlynářského společenstva. Byl tak regulován obchod s moukou, mlýnskými výrobky a krmivy. Mlýn od zemědělců vykupoval obilí, které zpracoval a prodal obchodním společnostem. Ty zabezpečily dodávku do obchodní potravinové sítě. Tento způsob mletí se začal uplatňovat těsně před první světovou válkou a ve většině případů se uplatňuje i v současnosti.
Lépe vybavené mlýny, které přežily za první republiky moderní, parní velkomlýny se zvětšujícími se spádovými územími a nacistickou okupaci, se těšily na opětovný poválečný rozvoj. Ten trval bohužel pouze krátkou dobu. Po druhé světové válce s nástupem socialismu postupně mnoho mlýnů zaniká. Zejména po vydání výnosu č.j.31.037/51-243 ze dne 1.10.1951, který ustanovuje zastavení všech mlýnů, kterých není potřeba k zásobování obyvatelstva s následujícím zdůvodněním:
„K zásobování obyvatelstva není malých mlýnů více třeba, protože výrobní kapacita mlýnů socialistického sektoru je pro tyto účely dostatečně zajištěna. Vydaný výměr je konečný. Ultimátum k provedení – do 31.12.1951″.
Ukončení provozů malých mlýnů znamenalo také konec souvisejících živností (především pil na dřevo). Zároveň to znamenalo začátek konce mlynářského řemesla.
Socialistický režim považoval u přeživších mlýnů vodní pohon za zbytečný. Za pohon takový, který se musí složitě a pracně udržovat. V té době byly zastaveny nejen vodní kola, ale také vodní turbíny. Vodní náhony byly zrušeny a provozovny byly osazeny elektromotory. Tady končí logické uvažování. Elektromotory využívaly pro pohon elektrickou energii, která se musela někde získat, například těžbou a spalováním uhlí. Pro výrobu elektrické energie tak muselo být vyvinuté značné úsilí, často neekologické. Voda, která dříve poháněla svou energií stroje mlýnů, kolem nich jen protekla a mnohdy protéká bez využití jejího potenciálu dodnes.
Ing. Zdeněk Souhrada
zdenek.souhrada@mlynsrlin.cz
Mlynář v Srlínském mlýně
