Close
Od ručních mlýnských kamenů k plně automatizovaným továrnám – vývoj mlynářství v 19. a na počátku 20. století je fascinujícím příběhem technologického pokroku, globalizace a proměny tradičního řemesla v moderní průmysl. Pojďme se vydat na cestu, která nás zavede od vodních mlýnů v údolích řek až po obří mlynářské komplexy v srdcích velkoměst.
Průmyslová revoluce přinesla do mlynářství zásadní změny. Vynález parního stroje umožnil stavbu mlýnů nezávisle na vodních tocích. První parní mlýn byl postaven v Bristolu kolem roku 1779. Skutečným milníkem se stal Albion Mill v Londýně, postavený v roce 1780. Tento mlýn, navržený Johnem Renniem, využíval dva parní stroje k pohonu 20 párů mlýnských kamenů.
Ve Spojených státech Oliver Evans v roce 1785 vyvinul první automatizovaný mlýn, který využíval šnekové dopravníky a korečkové elevátory. Tento systém umožnil nepřetržité mletí a vedl k čistší mouce díky přidaným čisticím mechanismům.
Druhá polovina 19. století přinesla další významné inovace. John Milne patentoval stroj na prosévání mouky, který umožnil výrobu několika druhů mouky. V 50. letech 19. století se začaly používat dlouhé šestiúhelníkové rámy pokryté jemným hedvábným plátnem pro prosévání jemné mouky.
Zásadní revoluci přinesl vynález válcového mlýna na konci 19. století. Válcové mlýny využívaly sérii válců k rozdrcení pšeničných zrn na mouku, což vedlo k jemnějším a konzistentnějším produktům ve srovnání s tradičním kamenným mletím.
Konec 19. století byl svědkem vzniku velkých mlynářských center. Minneapolis se v roce 1880 stal vedoucím centrem mletí mouky v USA, předstihujíc St. Louis. Produkce vzrostla z 2 milionů barelů v roce 1880 na 15,4 milionu barelů v roce 1910.
V roce 1916 dosáhla produkce v Minneapolis svého vrcholu s 18,5 miliony barelů mouky, což představovalo více než 20 % národní produkce USA. Tři firmy kontrolovaly 90 % denní mlecí kapacity města.
První světová válka ovlivnila mlynářský průmysl, když vlády převzaly kontrolu nad národními zásobami potravin. V Jižní Austrálii se zvýšil vývoz do Evropy. Po válce došlo k boomu v mlynářském průmyslu s významnou poptávkou z válkou zdevastované Evropy.
Ve 20. letech 20. století evropské mlynářské inženýrské společnosti nastavily válce v mlýnech diagonálně, což vedlo k efektivnějšímu mletí. V této době také začaly syntetické prosévací látky nahrazovat přírodní hedvábí, což významně zvýšilo kapacitu prosévání a zlepšilo výkon mlýnů.
Na konci 30. let 20. století bylo mlynářství vysoce industrializovaným odvětvím. Moderní mlýny využívaly elektrickou energii, byly vybaveny sofistikovanými čisticími a třídicími systémy a produkovaly širokou škálu moučných výrobků. Globální obchod s obilím a moukou byl běžnou praxí.
Technologický pokrok vedl k dramatickému snížení počtu mlýnů, ale zároveň k výraznému zvýšení produkce. Například ve Velké Británii bylo v roce 1950 v provozu přibližně 500 mlýnů, zatímco v roce 2000 jich zbylo jen kolem 50.
Mlynářství se tak na prahu druhé světové války nacházelo na vrcholu své technologické vyspělosti, připraveno čelit výzvám nadcházejícího globálního konfliktu a poválečné obnovy.
Ing. Zdeněk Souhrada
zdenek.souhrada@mlynsrlin.cz
Mlynář v Srlínském mlýně
