Close
Vodní mlýny po staletí hrály klíčovou roli v zásobování krajiny moukou. Jejich chod byl promyšlený a přesný – každé ozubené kolo, každý řemen a kámen měl své místo. Avšak celý ten zázrak, začínal obyčejným pytlem obilí. Jak tedy vypadala cesta zrna, než se stalo moukou?
Mlynář přijímal obilí od sedláků většinou v jutových nebo lněných pytlích. Každý přivezený náklad byl zvážen, evidován a označen – podle toho se vedla takzvaná „výmlatová kniha“. Obilí se uskladnilo v horním patře mlýna, kde bylo sucho, dostatek vzduchu a jeho přirozená cirkulace.
🔹 Pěstovala se převážně pšenice, žito, oves, ječmen; v některých krajích i pohanka či špalda.
Než bylo možné obilí mlít, muselo projít čističkou. Ta byla obvykle mechanicky poháněná transmisí a pracovala následujícím postupem:
Výsledkem bylo čisté zrno připravené ke zpracování. Mlynář si průběh čištění pečlivě hlídal. Špatně vyčištěné zrno znamenalo horší mouku a poškození mlýnských kamenů.
Základním srdcem mlýna byl pár mlýnských kamenů. Spodní pevný kámen (ležák) a horní otáčivý (běhoun). Otáčením vznikalo tření, které rozemlelo zrno na jemnou moučnou směs.
Mlýnské kameny byly z tvrdého pískovce, často z Francie nebo z Českého středohoří. Měly vytesaný drážkový profil (tzv. štafírování), který vedl mouku směrem ven. Mletí probíhalo pozvolna, aby se mouka nezahřála a neztratila kvalitu.
Z rozemletého zrna vznikla tzv. moučná směs, která obsahovala mouku, krupici, otruby a prach. Ta byla dále vedena do vysévače (síta uložená v rámu), kde se oddělila jemná mouka a větší frakce (krupice, otruby) se vracely zpět k domletí, nebo se používaly jako krmivo.
🌀 Některé mlýny měly více vysévacích stupňů – podle toho, kolik druhů mouky nabízely.
Čistá mouka byla napytlována, znovu zvážena a připravena k výdeji. Mlynář odevzdal odpovídající podíl sedlákovi (tzv. výměnek, námezdní mletí), nebo mouku prodával na trhu, do pekáren a do města. Zbylé části (otruby, šrot) se prodávaly jako krmivo pro dobytek.
🔄 Celý proces byl vertikálně i horizontálně propojen transmisním pohonem z vodního kola.
Mlynář nebyl jen „obsluha“. Byl mechanikem, obchodníkem i kontrolorem kvality. Neustále kontroloval: otáčky kamenů, tloušťku mletí, kvalitu mouky, napnutí řemenů a výkyvy ve vodním toku.
🎩 Ve své době šlo o respektované řemeslo s cechovní tradicí – mlynář musel skládat zkoušky a být bezúhonný.
Cesta od zrna k mouce byla v mlýně doslova příběhem spolupráce vody, stroje a člověka. Dnes jsou tyto procesy většinou nahrazeny průmyslovými mlýny. Nicméně staré vodní mlýny zůstávají živým svědectvím doby, kdy každá mouka měla jméno mlynáře.
Ing. Zdeněk Souhrada
zdenek.souhrada@mlynsrlin.cz
Mlynář v Srlínském mlýně
