Close
Když se řekne mlýn, většině z nás se vybaví točící se kolo, šumící náhon a zvuk drceného obilí. Jenže samotné vodní kolo nestačilo. Bylo třeba celého systému hřídelí, převodů a řemenic, které vodní sílu přenesly tam, kde byla potřeba. Právě tato mechanická soustava, v odborné mluvě transmise, tvořila srdce každého funkčního mlýna.
Základním principem mlýnského pohonu bylo využití rotační síly vodního kola, které bylo napájeno náhonem. Síla proudu vody roztočila lopatky kola. To roztočilo hlavní hřídel a ta následně další části převodů mlýna.
Z vodního kola vedla do nitra mlýna vodorovná hřídel (nazývaná někdy též hlavní hřídel), často dřevěná s kovovými objímkami, uložená v ložiskách. Na ní byl upevněn tzv. vřetenový převod – kuželové ozubené soukolí, které změnilo směr otáčení ze svislého na vodorovné. Tím se poháněly: mlýnské kameny (horní kámen, tzv. běhoun, se otáčel, spodní kámen byl pevný), výtažná zařízení – mechanické dopravníky zrna, čističky, loupačky, vysévače – pozdější přídavné stroje z 19. století.
Transmise byla soustava řemenic, převodových kol a pásů (řemenů), která umožňovala přenést pohyb z hlavního zdroje do různých částí mlýna. Obvykle šlo o kožené nebo plátěné řemeny, vedené po dřevěných nebo litinových kolech.
📌 Příklad: Když mlynář potřeboval roztočit loupačku, stačilo přesunout řemen na sousední kolo a rozběhnout její hřídel.
Ve starších mlýnech (17.–18. století) dominovaly mlýnské kameny a jednoduché mechanismy. Od 19. století se v mlýnech objevovaly i další specializované stroje:
Všechny tyto stroje byly poháněny právě soustavou transmise – často se nacházely v různých patrech mlýna a byly napojené přes soustavu svislých i vodorovných hřídelí.
S transmisemi přicházely i problémy. Řemeny se natahovaly, klouzaly, praskaly – a jejich údržba byla každodenní rutinou mlynářů. Nehody nebyly výjimečné, a proto byly tyto části často zakryty dřevěnými kryty nebo oplechováním.
Větší mlýny měly i náhradní kladky a řemeny. Mlynář musel umět pohotově řemen vyměnit, natáhnout, mazat ložiska a přizpůsobovat převody podle typu práce a vodní síly.
Na počátku 20. století začaly některé mlýny přecházet na elektrifikaci – buď jako doplňkový pohon při nízké vodě, nebo jako hlavní motor. Staré transmise často zůstávaly zachovány jako rezerva, nebo byly později zcela demontovány.
Transmise a stroje v mlýnech jsou důležitým dokladem řemeslné a technické zručnosti minulých generací. Mnohé byly vyráběny na míru, upravovány podle místních podmínek, často kombinovány s novými vynálezy (např. francouzské válcové stolice koncem 19. století).
Dnes jsou funkční transmisní systémy v mlýnech vzácné. Zachování těchto mechanismů je nejen otázkou památkové péče, ale i způsobem, jak uchovat porozumění pro sílu vody a mechaniky.
Mlýn nebyl jen o tom, že se „mele“. Byl to živý organismus, ve kterém vše muselo klapat. Od kola až po poslední převod. A právě transmise byla nervovým systémem celého mlýna.
Až se příště zadíváte na starý řemen nebo otáčející se hřídel, vzpomeňte si, že i ty nejjednodušší prvky dřív udržovaly celý svět v chodu. A to doslova!
Ing. Zdeněk Souhrada
zdenek.souhrada@mlynsrlin.cz
Mlynář v Srlínském mlýně
