Close
Kde se vodní kolo točí, tam musela přijít voda. Aby přišla ve správný čas, správnou silou a správným směrem, musel jí člověk pomoci. Tak vznikl jeden z nejdůmyslnějších a přitom nejnenápadnějších prvků tradiční vodní techniky – mlýnský náhon.
Náhon je uměle vytvořený kanál, který přivádí vodu od řeky nebo potoka k vodnímu kolu. Ačkoliv působí na první pohled prostě, jeho výstavba byla komplexním dílem – vyžadovala znalost terénu, průtoků, sklonu a technických potřeb mlýna.
Zpravidla byl náhon veden paralelně s tokem řeky, ale ve vyšší úrovni terénu, aby se využil spád. Délka náhonů se pohybovala od několika desítek metrů i po více než kilometr, podle toho, kde bylo možné vodu z toku bezpečně odvést. Voda se na jeho začátku oddělovala od hlavního koryta pomocí stavidla, jezu nebo kombinace obojího.
Když si představíme mlýn jako tělo, pak vodní kolo je jeho srdcem a náhon tepnou. Bez něj by mlýn nefungoval, voda by netekla ke kolu, stroje by stály. Proto byla výstavba a údržba náhonů zásadní částí práce každého mlynáře.
V některých případech nebyl náhon veden pouze k jednomu mlýnu, ale napájel celou řadu mlýnských zařízení. Kromě mlýnů i pily, hamry nebo valchy. Vodní tok byl tak doslova naprogramován k napájení celé průmyslové zóny své doby.
Existuje několik typů vodních náhonů podle jejich vztahu k hlavnímu toku:
Na některých místech lze dodnes rozeznat pozůstatky dvojitých náhonů – jeden přiváděl vodu, druhý ji odváděl zpět, přičemž mezi nimi stála mlýnice. V místech s prudšími sklony se využívala tzv. výšková rezerva, aby měl proud větší sílu.
Stavba náhonu nebyla náhodná, ale musela zohledňovat:
Náhon byl živý organismus – zarůstal, zanášel se, měnil proudění. Mlynář nebo najatý „vodní sluha“ museli pravidelně čistit dno, opravovat břehy a hlídat stabilitu hrází.
Voda byla majetek – ne v lahvi, ale v toku. Vedení náhonu přes pozemky nebyla samozřejmost. Už ve středověku se mlynáři museli domlouvat s majiteli pozemků, rybáři nebo vrchností, zda mohou vodu odvádět. O náhony se vedly spory, v některých případech i soudní.
Například ve 14. století byly v městských knihách zaznamenány desítky žalob o „neoprávněné odvádění vody“, které měly vliv na okolní rybníky nebo mlýny.
Později se vedení náhonů regulovalo podle vodního práva (tzv. vodní regál). Každý náhon musel být zakreslen v plánech, označen stavidly, a jeho využití bylo licencováno. I proto je možné dnes rekonstruovat mnohé náhony podle historických map.
Po zániku mnoha mlýnů zůstaly náhony často opuštěné. Zanesly se, zarostly, změnily se v lesní stezky nebo slepá ramena. Přesto jsou v krajině stále patrné – jako jemná jizva, která připomíná, kudy kdysi tekla vodní síla.
V posledních desetiletích se zvedl zájem o jejich revitalizaci. Někde byly náhony obnoveny jako technická památka, jinde se z nich staly biokoridory pro živočichy, nebo dokonce ekologické trasy pro procházky a cykloturistiku. V ojedinělých případech jsou znovu využívány i prakticky – například pro malé vodní elektrárny, nebo jako zdroj vody pro ekologické zavlažování.
Náhony nejsou jen příkopem v krajině. Jsou tichým svědectvím technické zručnosti, ekologické rovnováhy a vztahu člověka s přírodou. Vedly vodu bez čerpadel, v souladu s krajinou, tiše a trpělivě. Právě to dnes tolik potřebujeme znovu – techniku, která poslouchá tok, ne ho přemáhá.
Až příště půjdete kolem potoka a uvidíte v trávě zarostlý žlab, zkuste se zastavit. Možná kráčíte po cestě, kudy voda nesla sílu celého mlýna. A možná jednoho dne povede znovu.
Ing. Zdeněk Souhrada
zdenek.souhrada@mlynsrlin.cz
Mlynář v Srlínském mlýně
