Close
Před sto lety byste při procházce podél českých říček a potoků na každých pár kilometrech narazili na mlýn. Téměř u každého z nich se točilo dřevěné nebo železné vodní kolo – klapot vody, vrzání dřeva a zpěv vody v náhonu patřily neodmyslitelně ke koloritu venkova. Dnes zůstala většina těchto kol jen ve vzpomínkách, starých fotografiích nebo jako torza zarostlá mechem. Kam zmizela vodní kola a proč se stala téměř minulostí?
Vodní kolo bylo jedním z prvních vynálezů, který efektivně proměňoval přírodní sílu v pohyb. Už ve starověku sloužilo k zavlažování nebo mletí obilí, ale skutečný rozmach zažilo v Evropě ve středověku. Tehdy se v Čechách vodní mlýny staly běžnou součástí krajiny – nejen pro mletí mouky, ale i pro stloukání lnu, pilu, kovárnu či hamr.
Ve vrcholném období 18. a 19. století bylo v českých zemích evidováno přes 10 000 vodních mlýnů. U každého z nich pracovalo alespoň jedno, často však dvě až tři vodní kola. Krajina byla protkaná náhony, stavidly a nádržemi – každé množství vody bylo využito s citem a rovnováhou.
Zlom přišel s průmyslovou revolucí a příchodem parních strojů. Najednou voda nebyla nezbytná. Parní stroje mohly pracovat kdekoliv a kdykoliv. Mnohé mlýny se ještě udržely díky své poloze a tradici, ale během 20. století začaly i ty rychle mizet. Po znárodnění v 50. letech mnoho mlýnů ztratilo původní majitele. Strojní zařízení bylo rozebráno nebo přestavěno, a vodní kola se stala nepotřebným reliktem.
V 70. a 80. letech byly mnohé náhony zavezeny, potrubí přesměrováno, mlýnská kola se buď rozpadla, nebo byla záměrně zničena. Nešlo jen o fyzický zánik – zmizelo i vědění a zkušenost, jak kola udržovat a opravovat. Mlýn bez kola už nebyl živým organismem, ale jen tichou budovou na břehu.
Naštěstí se některá kola dochovala díky nadšení soukromých majitelů, památkářům, nebo prostě náhodě. Dnes najdete funkční vodní kolo například v Srlínském mlýně, Hoslovicích nebo Božanově. Některé mlýny slouží jako skanzeny či muzea a kola jsou funkčně zrekonstruována. Jinde kola slouží jako součást malých vodních elektráren.
Přesto jde o jednotky případů. Většina vodních kol, která kdysi formovala krajinu a život kolem, je navždy pryč.
Vodní kola nejsou jen romantickým pozůstatkem minulosti. Jsou symbolem udržitelnosti, lidské vynalézavosti a respektu k přírodě. Neplýtvala se energie – využívala se voda, která stejně tekla. Kolo se otáčelo jen tehdy, když bylo potřeba mlít a voda dál klidně plynula krajinou.
Dnes, v době klimatických výzev a energetických krizí, získávají vodní kola nový význam. Obnovují se nejen jako technické památky, ale i jako malé zdroje obnovitelné energie. Lidé znovu objevují, že to, co stačilo našim předkům, může mít smysl i dnes, pokud se k tomu přistupuje s pokorou a rozumem.
Zájem o obnovu mlýnů i jejich vodních kol pomalu roste. Existují spolky a iniciativy, které sbírají staré mlýnské dokumenty, pátrají po zaniklých náhonech a snaží se vracet kolům život. Obnova vodního kola není jen technický úkol – je to návrat k příběhu místa, k rukodělné práci, k propojení člověka a krajiny.
Až příště půjdete podél potoka a uvidíte starý mlýn bez kola, zkuste si ho představit, jak znovu ožívá. Jak se voda vlévá do náhonu, kolo se otáčí a mlýnský kámen se zvolna rozjíždí. Není to jen obraz minulosti – je to možná pohled do budoucnosti, která se učí z toho, co jsme téměř zapomněli.
Ing. Zdeněk Souhrada
zdenek.souhrada@mlynsrlin.cz
Mlynář v Srlínském mlýně
